Tento příspěvek si půjčujeme od spolku Mája! V současné době se leckde objevují různé „zaručené“ návody, nápady a názory na řešení problému s melecitózou. Přišla od Vás řada dotazů – ptáte se, co je pravda a co ne, a jak postupovat. Proto napsal dr. Švamberk souhrnný objasňující text:
Ještě o melecitózním medovicovém medu
Medovice s melecitózou a nevytočitelný (cementový) med v plástech se stal obrovským tématem posledních týdnů. Pokusím se odpovědět na některé otázky a varovat před neuváženou provozní praxí, která by mohla vést k větším škodám, než kterými hrozí 3–4 týdenní červnová snůška, která již před více než 2 týdny skončila.
Melecitóza a ostatní oligosacharidy jsou cukry vyskytující se významně a běžně prakticky ve veškeré medovici, ovšem v proměnlivém množství. Včelstva medovici sbírají tím více, čím mají méně nektaru. Proto v době květu řepky, akátu a v době počátečního kvetení lípy medovicové medy nevznikají.
Znám případ včelaře, který v roce 1995 s bohatou medovicovou snůškou, kdy jsem vytočil mnoho tmavého medovicového medu, mně smutně přinesl ukázat sklenici velmi světlého medu lipového, protože jeho stanoviště vzdálené jen asi 1 km od toho mého mělo na cestě do lesa vzrostlou lipovou alej.
1. K otázce provozní praxe:
Zimování včel na medovicovém medu a zvláště na melecitózním medovicovém medu není vhodné a zvláště v případě dlouhotrvajícího chladného počasí v zimě je spojeno s riziky zimních ztrát včelstev. Takové zimy v posledních letech nebyly, ale s jistotou teplou zimu stále předpovědět nedokážeme. Snažíme se jej proto odebrat, vytočit co se dá a zbytek po odvíčkování a případném zvlhčení dočasně vrátit do horních nástavků. Včely dokážou postupně pomalu, ale přesto z podstatné části po vytočení v plástech zbývající med využít k pozdně letnímu rozvoji a výchově zimních včel. Naše zkušenost se spotřebou kmenových včelstev je aktuálně taková, že za první polovinu července se kmenovým včelstvům podařilo spotřebovat více než 7 kg tohoto zbytkového medu. Ke krmení přitom přistoupíme až v druhé polovině srpna.
Rizika přítomného medovicového a medovicového melecitózního medu v plodištích zimujících včelstev mohou být tím větší, čím více včelstva v zimě plodují – typicky včelstva italská a hybridní Buckfast a také čím jsou včelstva slabší, protože na termoregulaci spotřebovávají až násobně více potravy na jednotlivou včelu a v prostředí úlu vytvářejí málo metabolické vody ze štěpení cukrů, která usnadňuje odběr zásob z plástů. Proto slabá včelstva netrpíme, u oddělků zajistíme zimování na sacharóze.
Odložené plásty s melecitózním medem ošetřované jako zásobní souše
– musíme chránit před zavíječi
-můžeme v příštím roce použít k jarnímu doplnění zásob či později do časných oddělků, budou využity beze zbytku a škod.
Zvlhčené nebo jen krátce do vody ponořené plásty bylo a je možné je vrátit včelám do medníků. Využití k získání kvalitního medu je ovšem sporné, protože med je potravina, kde do procesu jejího vzniku nemá být zasahováno ve smyslu přidání nebo odebrání čehokoliv – tedy ani přidání nebo odebírání vody často navíc s výluhy z plodových plástů. Navíc krátce po tomto zásahu zčásti vytočitelný med obsahuje často větší množství vody a hrozí u něho, že brzy zkvasí.
Několikadenní namáčení plástů nemá vůbec sloužit k jejich vrácení do včelstev, ale pouze k vytočení jejich obsahu a likvidaci takto získané tekutiny – tj. pouze ke zbavení plástů „cementového medu“. Je sporné, zda by velké množství takto získaného tekutého odpadu ve větším provozu bylo vhodné a možné likvidovat do odpadních vod a opět i s riziky pro včelstva v okolí. Na jakékoli včelařské využití nebo i výrobu medoviny je takto získaný roztok s výluhy z košilek po vylíhlých včelách v plástech nepoužitelný. Sporná je i časová náročnost a ekonomická ztrátovost takového postupu.
Přidávání celých nástavků s rozmočenými plásty na úlová dna následované vytékající sladkou vodou z den a česen úlů v současné době, kdy máme již třetí týden bezsnůškové období s narůstající slídivostí včel a aktivizací vos, je poměrně velkým rizikem a obzvláště v hustě zavčelených územích rozhodně nedoporučitelné. Je to také obtížně a nepříjemně proveditelné, když jsou dna plná vyvěšených včel.
Chtěl bych varovat před doporučeními na různých fórech a youtube – namáčením plástů ve vědrech mezi včelstvy na včelnicích (proveditelné snad nanejvýš opatrně s několika málo včelstvy v podvečer), doporučením nabízet včelám vodu z takto vyluhovaných plástů nebo dokonce volně vystavit namočené (nebo nenamočené – to je jedno) plásty na včelnici. I pokud vám nehrozí sousedské problémy a máte odlehlé stanoviště včelstev, riskujete obrovskou slídivost, bitky včel na česnech a případnou loupež a PORUŠUJETE VETERINÁRNÍ ZÁSADY CHOVU VČEL, PROTOŽE PODSTATNĚ ZVYŠUJETE RIZIKA ŠÍŘENÍ NEMOCÍ VČEL.
2. K otázce stravitelnosti:
Melecitóza při trávení enzymaticky odštěpí glukózu a zbývá v přírodě poměrně vzácný redukující izomer sacharózy turanóza tvořený zbývající glukózou a fruktózou, která se dále enzymaticky rozkládá na zmíněné 2 monosacharidy. Pro včely i člověka je melecitóza stravitelná (rozložitelná) – ovšem podstatně pomaleji než sacharóza (řepný cukr), glukóza (hroznový cukr – hlavní složka řepkového medu) a fruktóza (hlavní složka akátového medu). Děje se tak za účasti amyláz, které při zpracování medu v plástech a potom znovu při trávení přidávají včely. Při větší konzumaci jako i u jiných oligosacharidů, kterých se v medovicovém medu vyskytuje řada, přechází jejich část, která se nestačila rozložit, do zadního střeva – výkalového vaku. U člověka to také amylázy s oligosacharidy úplně nestíhají a tyto cukry přecházejí až do tlustého střeva, kde jsou potravou pro různé druhy bakterií. Oligosacharidy přijímáme zejména v luštěninách (hrách, fazole, čočka) a důsledky jejich velké konzumace jsou známé… Přitom malý a rovnoměrný příjem je naopak hodnocen jako fyziologický a zdraví prospěšný. Podobné je to i u včel. Ty si dokonce turanózu (součást melecitózy a produkt jejího trávení) aktivně tvoří tzv. vnitřní izomerizací sacharózy, jak je to známé u akátových medů, kde obsah turanózy po několika týdnech až měsících násobně převyšuje obsah sacharózy, hojně zastoupené v akátovém nektaru. Ten přitom žádnou turanózu neobsahuje. Je proto otázkou, proč si včely z rychleji štěpitelného cukru v zásobách tvoří ten pomaleji stravitelný. Proto všechna ta doporučení zatěžovat je intenzivním nárazovým zpracováním většího množství melecitózy v celých nástavcích namočených plástů jsou z biochemicky-fyziologického hlediska poměrně sporná. Přitom přirozený obsah zdravotně ceněné turanózy (v medu až 5 %) je považován za jeden z ukazatelů pravosti medu květového i medovicového.
Kdo má zájem studovat hlouběji rizika nárazového zpracování velkých dávek melecitózy včelami, mohu doporučit například tuto studii: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0230871
3. K otázce vzniku:
Melecitóza je trisacharid tvořený z monosacharidových jednotek glukóza-fruktóza-glukóza. Byla objevena před 200 lety francouzským lékárníkem a chemikem Jeanem-Francoisem Bonastrem ve výluhu z modřínu – francouzsky je modřín le meleze. Odtud pochází dlouho tradovaný nesprávný názor, že melecitóza je typická převážně pro modřínovou medovici. Dnes víme, že ji ve skutečnosti tvoří především mšice žijící na smrcích. Její obsah patří k určujícím ukazatelům toho, že na vzniku daného druhu medu se podílela medovice. Důvodem vzniku melecitózy je ochrana trávicího traktu mšic (ta se neděje a zřejmě není potřebná u puklic). Mšice totiž potřebují snížit osmotický tlak při vysoké koncentraci osmoticky aktivních molekul cukrů proudících z rostlinných vodivých pletiv (sítkovic) do jejich trávicího ústrojí. Vysoký osmotický tlak by poškodil odvodněním (dehydratací) střevní buňky producentů medovice. Proto vzniká melecitóza v trávicím traktu mšic v závěru medovicové snůšky účinkem specifických enzymů tohoto stejnokřídlého hmyzu na cukry (sacharózu a glukózu) při úbytku vláhy v půdě, rostoucích teplotách a nízké vzdušné vlhkosti, když se míza hostitelských rostlin stává koncentrovanější. Typicky je to v druhé polovině nebo v samém závěru medovicové snůšky. Mšice vyvinuly tento mechanismus, aby nadměrně koncentrovanou mízu stále ještě proudící pod tlakem do jejich bodavě savého (přesněji vlastně jen bodavého – sát nic nedokážou) ústního ústrojí mohly využít a ještě přežít. Osmotický tlak je totiž přímo úměrný koncentraci molekul cukrů, která se jejich sloučením sníží. Přestože hlavním zdrojem melecitózních medů ve střední Evropě jsou mšice jako producenti medovice na smrku, vysoký obsah melecitózy byl zjištěn i u mnoha jiných druhů mšic – například u zdobnatky lipové. Ještě máme štěstí, že její medovice tvoří obvykle jen příměs se společně donášeným nektarem z lip. Proti obsahu melecitózy v některých druzích medovice je ale její obsah ve zkrystalizovaném medu včelami již značně snížen. Není tomu ani tak, že melecitóza je vždy hlavním cukrem ve zkrystalizovaném medu. K silné krystalizaci dochází bohužel již při obsahu melecitózy nad 10 %. Medovicové medy bez krystalizace mají přitom obsah melecitózy běžně až do 5 %. Hranice pro vznik problému je proto poměrně ostrá.
